17. 9. 2016 – 18. 9. 2016
„Hele, a co ta Éro po tom školním cyklisťáku, jede? Sraz byl v 9:00, už bude půl desáté.“ „Počkejte, pššt, Míšouč jí volá.“ „Hele, a kolik že kiláků to máme v plánu? Éro se ptá.“ „Tam je to dvacet.“ „Tak Éro, dvacet.“ „ Joo, prý v pohodě, přijede.“ „Tak paráda, Miki s Anetčiným tátou stejně ještě mění duši a jede domů pro novou záložní.“ „Ehm… a pochopila Éro, že dvacet je to JENOM tam?“ „Cooooo?“ „Napište Érovi, že dvacet je to jenom TAM!“ „Píšu!“ „Éro odepsala!“ „Co píše?“ „LOL.“ „A… jakože LOL jede, nebo LOL nejede?“
A tímto vybublala na povrch temná pravda. Hojná účast, jak vyplynulo ze situace, nebyla zajištěna pouhopouhou radostí z jízdy na kole, splněním si bodu ve skautské stezce a příslibem večerního filmového promítání, ale především dezinformací, že za dnešní den na kolech ujedeme maximálně 20 km. Ale i tak se nikdo nenechal zviklat a od klubovny jsme po menších peripetiích kolem 10. hodiny vyrazili v úplné sestavě – Éro, Andy, Křeček, Verča, Míšouč, Anet, Bubla, Strunka, Anička, Fulda a Miki.
V předešlých dnech se celá republika zmítala v na září nezvykle vysokých teplotách, ba přímo tropech, což přímo vybízelo k několika čarovným rituálům pro vyvolání o něco ideálnějších podmínek na cyklistiku. Ovšem mám podezření, že jsme to v předvečer výletu krapet přehnali, neb každý jednotlivý rituál byl pravděpodobně umocněn těmi ostatními, a nechtěně jsme přivolali rovnou přívalové deště. „Klídek, kámo, hlavně klídek, jo? Norové hlásí, že se to během dne bude trhat. A jejich předpovědi nikdy nelžou, že jo. A kdyby lhaly, můžeme se kdykoliv vrátit.“
Cesta k cíli, tedy do Vojenského technického muzea v Lešanech, proběhla v poklidu a překvapivě svižně. Déšť neměl šanci nás zastihnout. Během třech hodin jsme zvládli poctivě projít všechny haly s vystavovanou vojenskou technikou, dát si svačinku, naaranžovat společnou fotku u legendárního Růžového tanku číslo 23 a vypravit se na cestu zpět. A přesně to byla ta chvíle, na kterou podlý přívalák celou dobu čekal. Zastihl nás ještě v Břežanech, zahnal některé z nás do miniaturní autobusové zastávky, jiné pod dřevěnou stříšku jednoho zastavení místní naučné stezky, a aby zážitků z cesty nebylo málo, pro světa neznalé skautky ve spolupráci s Fuldou a rozbředlou kopičkou bláta poflakující se ledabyle u krajnice zosnoval názornou ukázku toho, proč je důležité na kole jezdit s helmou, i když už je člověk plnoletý a dle zákona jí tedy není potřeba.
Cestu zpět jsme se rozhodli vzít přes Týnec nad Sázavou, a odtud po cyklostezce přes Václavice zpět do Benešova. Možná by bylo lépe, kdybychom se po dešti drželi spíše na silnicích – ale víte jak, zážitek nemusí být pozitivní. Hlavně když je silný. A toto heslo jsme měli na paměti ještě při závěrečném stoupání z Václavic, při kterém jsme z kol snad poprvé sesedali dobrovolně. Než jsme kopec vyfuněli, obloha se vybrala do azurova, a my se zatajeným dechem sledovali panoramata, která se před námi postupně otevírala. Hlavními úkoly v cíli výletu, tedy v klubovně, bylo v prvé řadě převléknout se do suchého oblečení a hned potom naplnit hladový žaludek. Nakonec jsme, ačkoliv zmožené celodenním cyklovýletem, zvládly ještě promítnout dva filmy, a chvíli před půlnocí se všechny definitivně odebraly ve spacácích do říše snů.
Jak se nám na kolech líbilo? Moc! Tímto jsme s definitivní platností potvrdily, že cesta na kolech na tábořiště pro nás v létě nepředstavuje sebemenší překážku 🙂
(Více fotek z výpravy naleznete ve fotogalerii.)
Bubla