Letní tábor skautek 7. dívčího oddílu na Štílečku

Tábor 7. dívčího oddílu skautek z Benešova se uskutečnil v termínu od 30. 6. do 14. 7. 2018. Po šesti letech táboření na Čengrovce jsme se rozhodly vyzkoušet něco jiného a změnit místo, kde strávíme nezanedbatelnou část letních prázdnin. A tak jsme se letos v počtu téměř 40 tábornic sešly na tábořišti ve Štílečku u Sedlčan. Zatímco pro naprostou většinu tábornic Štíleček představovat zbrusu nové místo, pro některé z řad vedoucích změna znamenala návrat ve vzpomínkách do dětských let, neboť kdysi, byť je tomu více než 10 let, zde 7. oddíl strávil tábořením dvě po sobě následující léta.

Letošní rok se nesl v indiánském duchu. Přenesly jsme se do časů před mnoha a mnoha generacemi. Do časů, kdy orli létali výš než slunce a bizoni byli větší než hora a jejich stáda tak velká, že je nešlo ani spočítat. Do časů, kdy na zemi žil dle legend jen jeden lidský kmen, jehož otec byl sám Veliký Manitou. Počínaje příjezdem na Štíleček a ubytováním ve stanech a tee-pee jsme hodily za hlavu své původní identity a přijaly nové, indiánské. Z Aniček, Kaček a Terezek se rázem staly například Vonící Stromy, Bláznivé Fialky, Kyselé Šťavely, Tančící Holubové nebo Ubohé Kopřivy z indiánských kmenů Bororů, Sohů, Čangů a Tunebů, nad nimiž ve dne i v noci bděla rada starších z kmene Šošonů, v čele s náčelnicí Doutnající Šalvějí.

Tyto kmeny se rozhodly po příchodu bílého muže na svá původní území tato území opustit, přijaly rezervace, které jim bledá tvář určila, a přijaly také jméno, které jim bledá tvář určila – Indiáni. Podřídily se, avšak rozhodly se nenechat své dědictví napospas bledé tváři, a během 14 dnů, které zbývaly do odjezdu do rezervace, musely nashromáždit všechny kousky mapy, která vede k bájnému pokladu indiánských předků, a poklad vyzvednout a odvézt, což se v úplném závěru tábora čtyřem spolupracujícím indiánským kmenům také podařilo.

Krom indiánské celotáborové hry jsme stíhaly i spoustu dalších aktivit. Vyzkoušely jsme si pro nás nový druh batiky, vysypávaly mandaly z písku, užívaly si táborových ohňů a zpívání s kytarami a průběžně plnily výzvy „pravé indiánky“, které ověřovaly jednak tradiční dovednosti v podobě rozpoznávání rostlin a živočichů, ale také ty méně tradiční, například smysl pro estetiku nebo naši trpělivost. Nejstarší skautky Sovičky navíc absolvovaly dvoudenní puťák v plné polní po Sedlčansku, kdežto pro mladší skautky Sasanky jsme připravily noční výsadek, ze kterého se nám zpět do tábora vrátily v rekordním čase. I letos se tedy tábor vydařil a všechny se již těšíme na příští léto.

Celou fotogalerii naleznete ZDE.

Bubla

Tento záznam byl publikován v Kronika . Uložit odkaz do záložek.