V pátek 15. března jsme se v půl páté sešly na vlakovém nádraží, abychom zahájily výpravu celého 7. dívčího oddílu skautek a světlušek z Benešova za krásami okolí Litoměřic. Původně nás z velkého množství potenciálních účastnic výpravy braly mrákoty, ale nemoci a nachlazení řádily v chladném počasí jako smyslu zbavené, a tak jsme se nakonec do třiceti zarezervovaných míst ve vlakových kupé vždy více či méně po celou dobu cesty pohodlně vešly.
Pokud by se mělo vyhlásit hlasování o nejkrásnější skautskou základnu, ve které jsme kdy byly během výpravy ubytovány, základna v Litoměřicích by rozhodně okupovala jednu z předních příček, ne-li úplně tu nejvyšší. Hned první večer nás totiž uvítala nádherná dvoupatrová vila se zahradou, s mnoha menšími klubovnami, ve kterých jsme se mohly ubytovat zvlášť světlušky, skautky a vedoucí, perfektně vybavenou kuchyní, velkou jídelnou a zejména skautskou čajovnou umístěnou ve sklepě, která se záhy stala nejoblíbenějším místem jednak pro organizování her a programů, a jednak pro zašívání se před světem. Nejprve však bylo třeba v zábavné hře, kterou pro nás připravily skautky Sovičky, získat podpisy a povolení místních starousedlíků, že v klubovně vůbec můžeme přes víkend zůstat („Samozřejmě, že vám souhlas s ubytováním podepíšu… Ale až mi dokážete, že jste v duchu světluškovského zákona dostatečně čistotné, vyčistíte si celá skupinka zuby, a seženete mi podpis místního bezdomovce Křečka.“ „Ovšem, že se vám také podepíšu. Ale je tady venku hrozná zima, takže až dokážete, že dovedete pomáhat jiným, donesete mi něco na zahřátí, a seženete mi podpis místního pana kronikáře.“ „Samozřejmě, že se vám do povolení podepíšu. Ale až potom, co…“), což se společnými silami všem skupinám světlušek a skautek nakonec i podařilo.
V sobotu jsme se společně vydaly vlakem do Roudnice nad Labem, a odtud po modré turistické značce cestou necestou po stopách praotce Čecha přímo na Říp. Celý výlet si pro nás připravila Strunka, která Benešov trvale vyměnila za Roudnici, což byl také jeden z důvodů, proč jsme vyrazily zrovna do téhle oblasti. V plánu bylo v průběhu pochodu plnit drobné úkoly a hry po skupinkách, ovšem zvládly jsme jich jen pár, neboť počasí našemu výletu ani trochu nepřálo. Celou dobu nepříjemně mrholilo a pršelo nám za krk tak, že jsme celou cestu raději pochodovaly svižným tempem a bez zbytečných zastávek, abychom příliš neprochladly. Na Řípu pro nás Strunčin Tomáš, místní kastelán, odemkl rotundu Sv. Jiří a Sv. Vojtěcha postavenou na vrcholu hory, a pověděl nám mnoho zajímavých informací o historii místa, na kterém dle legend padlo ono rozhodnutí, že se v jeho okolí po příchodu do nové vlasti usadí první Slované. Nahoře se holky zásobily turistickými známkami, sladkostmi a hlavně horkou čokoládou, kterou jsme z obličejů a oblečení některých dostávaly až do večera, a opět svižně vyrazily zpět do Roudnice.
Neděle se nesla ve znamení dvojího programu. Skautky a starší světlušky se svými rádkyněmi vyrazily na prohlídku do Památníku Terezín, a to připomenout si část historie, která by i přes svou hrůznost rozhodně neměla být zapomenuta, zatímco mladší světlušky zůstaly v Litoměřicích a užívaly si nádherného jarního slunečného dne, o kterém jsme už ani nedoufaly, že by mohl během víkendu skutečně přijít. Na cestu nás Blesk vybavila chlebem z celodeňáku z předchozího dne, kterým jsme chtěly nakrmit labutě a kachny, leč příliš mnoho jich u řeky nebylo, ba naopak, jedna jediná. Krom ní se nám však o zábavu postaralo náhodou objevené dětské hřiště a opodál stojící vrba, z jejíž opadaných proutků se světlušky okamžitě jaly vít věnečky a další ozdoby do vlasů pro všechny členky výpravy.
Odpoledne nás čekala už jen cesta do Benešova a následné zavolání 3x „hurá“ na konec výpravy. Poté jsme se už rozešly do svých domovů a přemýšlely nad tím, kam budou naše kroky směřovat příště.
Bubla & Joža