Skauti ve druhé světové válce aneb jak jsme se vrátili do nedávné historie

Na tábor jsme vyrazili jako vždy první červencovou sobotu, a to již tradičně se svými BVP (bojovými vozidly pěchoty, tedy našimi koly), zatímco dva naši vůdci se přesunuli do tábořiště těžší technikou – tanky (osobními automobily). Cesta probíhala v zásadě vcelku bez problémů a bez nepřátelského odporu a tak jsme celkem rychle dorazili do cíle. Již po příjezdu jsme však mohli tušit, že letošní tábor bude jiný.

Byl nám totiž zamezen přístup do tábořiště a ubytovat jsme se na první noc museli asi 300 metrů daleko, za „kanálem“. Psal se 5. červen 1944. Ti z vás, kdo nás znají, jistě vědí, že náš tábor je vždy stylizován dle celoroční hry. A kdo zná historii, jistě již tuší, proč jsme se přenesli právě do onoho historického data, a ví, co bude následovat. Stejně, jako se 6. 6. 1944 vylodila spojenecká vojska na pobřeží Normandie ve Francii, museli jsme se i my „vylodit“ a své území si dobít. V neděli v 6:30 ráno zaútočily první dvě vlny naší spojenecké armády na pláže Utah a Omaha. Následovaly tvrdé boje proti vojákům Třetí říše, a ačkoliv jsme utrpěli těžké ztráty, s dalšími třemi vlnami, které nás po sedmé hodině doplnily na plážích Sword, Juno a Gold, jsme si svoji Normandii dobili. Následovalo ubytování v již postavených vojenských hangárech. Ve velkém spali Rysové a Jestřábi (družiny skautů), v malém pak Mustangové (vlčata).

V dalších dnech jsme vždy dopoledne pracovali a odpoledne jsme, v rámci etapové hry (a byla to vlastně naše první opravdová etapovka), podnikali další hry inspirované příběhy a bitvami na západní frontě a postupovali jsme tak po mapě směrem na východ, na Berlín. Jeden den jsme tak kupříkladu svedli bitvu o přístav Dunkerque (ta mimochodem byla jako jediná skončena jako nerozhodná, a tak na naší mapě v souladu s historií toto město svítilo v barvách Třetí říše až do konce naší „války“), jiný den jsme se v rámci pěšího výletu rozdělili na tři oddíly Památkářů a vyrazili jsme do okolních vesnic hledat nacisty ukradená umělecká díla. A jindy jsme se pro změnu střetli v boji v Hürtgenském lese či v bitvě v Ardenách.

Ač jsme při některých soubojích s německými vojsky (představovanými našimi rádci a vůdci) utrpěli četné ztráty, nedopustili jsme, aby se historii změnila, a bitvy, které spojenecká vojska vyhrála kdysi, jsme vyhráli i tentokráte. V druhé polovině tábora jsme se přesunuli ze západní fronty na východní a postupovali jsme tak na Berlín z druhé strany. Cestou jsme například museli zneškodnit nejedno minové pole důmyslných nášlapných min (s bouchacími provázky) či min citlivých na otřesy (s potravinářským barvivem umístěným na papíře těsně nad vodní hladinou), případně odhalit a dobít Vlčí doupě, což byl malý úkryt pod zemí, který v průběhu předešlých dní členové našeho vedení potají zbudovali nedaleko v lese.

To se však již pomalu blížil konec tábora a byl tak čas na závěrečnou bitvu o Berlín, která sestávala z několika dílčích úkolů a závěrečné bitvy. I to jsme vše zvládli, a tak jsme dva dny před koncem tábora mohli konečně vítězoslavně osvobodit Evropu ze spárů nacistických vojsk.

Poslední den tábora se již nesl v poklidném duchu, a ač jsme v předešlých dnech utrpěli ztráty nejen herní, ale i reálné (bohužel se nám nějaká ta zranění z her nevyhnula, naštěstí se však nestalo nic úplně vážného), sešli jsme se v pátek večer všichni u závěrečného slavnostního ohně. A ač letos nikdo nesliboval, slavnostní atmosféra nechyběla, neboť Masák, jeden z našich mladších rádců, na táboře splnil Tři orlí pera (tři zkoušky sestávající z 24 hodin hladovky, mlčení a odloučení) a mohl tak podstoupit závěrečný rituál. Pak již následovalo veselí a zpěv za doprovodu několika kytar, přičemž okolo půlnoci se i poslední z nás odebrali do svých postelí načerpat síly na návrat domů.

Tábor se povedl, dozvěděli jsme se leccos nového, a to nejen z historie druhé světové války, mnoho faktů jsme si připomněli a mnoho nového jsme se naučili. A především jsme 14 dní strávili v přírodě a zvládli jsme se o sebe postarat (případně se o nás postarali jiní) a někdy i překonat své hranice. Už teď se těšíme, co nás čeká za rok.

 

Celou fotogalerii naleznete ZDE.

Šůgr

Tento záznam byl publikován v Kronika . Uložit odkaz do záložek.