29. 11. 2008
Tradicí se pomalu stávající soutěž, kterou pořádá naše středisko, letos otevřená i pro veřejnost, přivítala asi 85 závodících. Podobně jako loni se soutěžilo v ulicích Benešova, kde bylo rozmístěno 10 strašidel. Jedinou změnou bylo rozšíření o jednu kategorii a to veřejnost. Pokus zapojit i soutěžící z řad veřejnosti. Po registraci všech závodních hlídek z okolních středisek Kamenice, Vrchotových Janovic, Týnce n. Sázavou, Vlašimi a Neveklova se pomalu začali strašidla rozmísťovat po ulicích a první hlídky netrpělivě čekaly na start. Večerní podzimní atmosféru zkrášlovaly lampióny rozvěšené v areálu, v klubovně připravené teplé párky, káva a čaj.
Každá hlídka na svoje působení měla 1h a 30 min. To byl přibližný čas pro organizátory na malý oddych než zas začne shon se sčítáním výsledků.
Jezevec
Z kroniky Káňat
Ještě že je v Kauflandu otevřeno téměř nonstop. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš. Aneb co se může pokazit, pokazí se. Nechval dne před večerem. A rozhodně se nikdy nepokoušej vařit čaj i párky zároveň!
Do klubovny dorazila většina organizačního týmu přesně na desátou. Jen Miki zaspal a já s Bleskem jsem se nejdříve trochu zdržela při vyzvedávání cen v cukrárně, hned na to i při jejich chránění před hladovou Mírou a ještě hladovějším Ploníkem. Chtěli jsme před oficiálním startem okolo 16:00 v klubovně trochu poklidit, aby se neprovalilo, jací jsou ti benešovští skauti ve skutečnosti bordeláři přežívající ve vlastní klubovně celý rok bez jediné roličky toaletního papíru.
Mezi uklízením jsme stihli vypravit první auto do Kauflandu se seznamem nákupu, jemuž v první řadě dominoval nesčetněkrát podtrhávaný toaletní papír, hned po něm však následovaly i jiné nezbytnosti v podobě párků, čajů a kelímků.
Oproti původním plánům se nákupčí vrátili i s pizzou k obědu. A protože už v podstatě nebylo co upravovat, krom Káněcí nástěnky, zasedli jsme všichni (za doprovodu otravných blesků Ploníkova otravného fotoaparátu) s chutí ke stolu. Nástěnku jsme poté vybavily patlanicí, co jsme tvořily minulou schůzku, Ájinou starodávnou 3D patlanicí a Týniným copánkem. Na poslední chvíli mě ještě napadlo vyvěsit docházku, jenže jsme ji nevedly úplně poctivě, tak jsme si teď většinu vymyslely. U Žužly rozhodovalo kritérium, zda nám půjčí svojí kouzelnou krabičku, co do velikosti displeje a množství funkcí ne tak kouzelnou, jako je ta Šůgrova, ale přece. Díky jejímu zatvrzelému „ne a ne“ jsme s Bleskounem Žužle do docházky vyplnily události tak, jakoby se schůzek posledního půl roku neúčastnila.
Po chvilkovém škádlení se Žužlou se nám konečně její mobil s dotykovým displejem dostal do ruky. Okamžitě jsme začaly pouštět na plný pecky všechny písničky, co tam měla. Šůgra jsme tím rachotem zřejmě štvaly, tak nahodil notebook potřebný na zapisování výsledků a pokoušel se nastavit „Straší, straší… tak honem domů braši, jsme v strašidelný kaši…“ ještě hlasitěji. Když proti nám vytáhl tak účinnou zbraň jako Šmouly, kdy začal do hudby vřeštět i Jezevec, holt jsme Žužlinu kouzelnou krabičku nemohly jinak než nevypnout.
Zato Skokan se rozhodl zapojit i spustit venkovní zvukovou aparaturu, aby předem vyzkoušel, jaké je to být DJ. Jenže jak se zapojilo hodně spotřebičů, už na tak slabé elektrické rozvody v klubovně to bylo dost, no tak teď rovnou vypadly pojistky (teda jističe). Za normálních okolností by nebyl problém, jenže jističe bývalého skleníku a nynější klubovny se nenachází uvnitř, ale ve škole, ke které budova patří.
Rázem z nás opadla snad i mírná ospalost. Na všechny strany se začaly shánět kontakty na školníka Dukly. Ty se sehnaly, školník ve škole opravdu byl, jenže nám nedokázal pomoci. Netušil, kde by se ve škole vzala tak obyčejná věc, jakou jsou JISTIČE.
Mezitím, co Jezevec a jiní zasvěcení sháněli někoho, kdo by k nám poslal na pomoc nějakého elektrikáře, my ostatní jsme úzkostlivě hleděli na davy přicházejících účastníků a oblohu, neboť se pomalu začínalo stmívat. Účastníci se dožadovali slibovaného teplého čaje, který jsme jim samozřejmě poskytnout nemohli, tak se vyslalo komando v čele se Sluníčkem k nim domů pro čaj. Ještě že bydlí tak blízko.
Jenže když se vyřešil problém s čajem, nastal další – oba notebooky začaly svorně hlásit, že se co nevidět vybijou. Co se mělo stát, stalo se, hlídky jsme holt se všemi zmatky, co k tomu patří, zaznamenávali ručně. Z toho zmatku se naštěstí vzdálila strašidla, Benešovští, ale i skauti a skautky z jiných oddílů, co se na to dobrovolně přihlásili.
Naneštěstí se dvě strašidla opozdila, tak jsme je spolu s Bleskem vedly k Míře do bytu, kde se připravovala na strašení ve městě i ostatní. Pomohly jsme namalovat Šůgrovi temperama na obličej smrťák, Blesk mi nechtěla věřit, že už by si to takhle měl nechat napořád, že mu to takhle docela sekne, Wendy připevnit korunku za žabí hlavu a vysmáli se Mirce jako pomstu za to, že vždycky, když z toho bytu odcházíme, nechá nás dojít až do sklepů. Tentokrát si ještě nenechala ujít příležitost povyprávět nám o lakrosákovi Peťanovi, který zapomněl, že Patovi a Matovi sahá sotva po kotníky a rozhodl se tu opravovat záchod. Od té doby je mírně řečeno nefunkční.
Se strašidlama jsme se rozloučily a šly zpátky do klubovny. Tam už se svítilo a účastníci spokojeně usrkávali horký čaj, okusovali sušenky a prohlíželi řešení šifer. Elektrikář odcházel zrovna, když jsme my dvě s Terkou přišly. Samozřejmě jističe mohl už dávno nahodit školník na Dukle, vědět, kde jsou. Začalo se s vypouštěním hlídek do závodu a za chvíli byl v klubovně, kromě skupinky vedoucích nashromážděných okolo Renky, dočista klid.